pohádky tenshiho

O princezně Plešaně

Nedaleko od vrcholků mohutných Alp bylo malé horské království. V něm bydlel na zámku král, který měl jedinou dceru Plešanu. Nebylo to vlastně ani její jméno, ale přezdívka, která se princezně vžila pro její vzhled. Na temeni neměla žádné vlasy, ty jí rostly jen u uší a nad krkem. Vlastně se jí také říkalo Louis de Funes, naštěstí však jen ve francouzsky mluvící části země.

Plešana by udělala cokoli na světě, aby svůj vzhled nějak změnila. Zkusila kde co. Potírala si hlavu různými zahraničními preparáty ( např. z kanadské veverky), různou havětí (jmenujme třeba drcené čolky, muří ruky, černé vdovy nebo slaměné vdovce), dokonce běžným prostředkem pro růst vlasů, ale kromě různých opruzenin, vřídků a jiných dermatóz nebyly patrné žádné výsledky.

Nezbylo, než se vydat na cestu k vyhlášené babě kořenářce až do vzdáleného buchlovského podhradí. K nejznámějším úspěchům této vědmy patřil bezesporu strom, který tu zasadila kořeny nahoru a korunou dolů. Princezna dorazila navečer a protože baba neměla čas, musela se Plešana ubytovat na jednu noc v místním společenském domě.

V noci se jí zdál zvláštní sen. Šla nocí kolem podivně rostoucího dubu, až pocítila, že se hlavou dotýká jeho kůry. Pomaloučku začala svou holou lebkou třít o zvrásněné jizvy na povrchu prastarého velikána. Pak usnula. Jakoby ze sna slyšela bzukot a cvrlikot ptáků. Když se podívala do zrcadla, měla na hlavě vlasy.

Rána už pak nemohla dospat a hned po snídani letěla k dubu. Třela o něj lebkou co to dalo, až se v okolí pasoucí jeleni začali bát, že nebude o co třít parohy. Nejvíc nervózní byli čtrnácterák, dvacaterák a pan Troják. Léčba byla trochu nepříjemná, takže se nelze divit, že princezna v bolestech omdlela.

Najednou uslyšela, jak ji probouzí bzukot ze spaní. Otevřela oči a podívala se do zrcátka. Na hlavě měla sedřenou kůži až na kost a kolem ní bzučelo hejno masařek. Zrovna v tu chvíly šel kolem kožkař Pepa. Měl ten den smůlu, v celé vesnici nesehnal ani jednu kožku králíka, dokonce ani kočky nebo psa. Jen u Trojáků sehnal kunu, kterou pantáta v noci omylem zapíchl parohy. Držel kožku za ocas, točil s ní a pobrukoval si písničku Kdo sú mroži bojovníci. Pak uviděl Plešanu u dubu jak se probouzí. Napřed se strašně lek a pak uviděl dotěrné mouchy. Zatočil ocasem a pleskl princeznu kunou po hlavě.

Byla to taková šupa, že se kožka přetrhla na dva kusy. Pepovi zůstal ocas v ruce a kožíšek Plešaně na hlavě. Dokonce se tak přilepil, že nešel z hlavy dolů. Pepa se bál, že bude potrestaný, ale Plešana měla obrovskou radost. Pepovi se bohatě odměnila, dala mu asi šestnáct korun a utíkala domů, co jí nohy stačily. Jen jednou je předběhla, ale kamarádsky na ně počkala a společně přišly domů.

Doma z toho byla velká sláva. Princezně už nikdo neřekl Plešana, ale vzpoměli si na její dávno zapomenuté jméno Ropušnice. Tak se šťastně dočkala svého snu a přiřadila se v dějinách království k princezně se zlatou hvězdou na čele a šíleně smutné princezně. Říkali jí princezna s chlupama i na hlavě.


tenshi