pohádky Zidana

Perníková chaloupka

Žili byli v jednom hlubokém lese tatínek, maminka a dětičky Jeník s Mařenkou. Tatínek byl dřevorubec, maminka nezaměstnaná „sociální pracovnice“, ono taky v lese, kde jediné spojení se světem zprostředkovával listonoš, nesetkal - li se ovšem po cestě s medvědem, si maminka moc vydělat nemohla - listonošovi bylo sto dva let a už ani nevěděl, proč se vlastně koukal kdysi po holkách a na co kromě čurání ten přívěšek v rozkroku vlastně má…a že občas maminku zneužil místní medvěd, jim taky nic platné nebylo…

Jednou takhle zase seděli nad nakreslenou večeří, když najednou tatínkovi spadl na hlavu nejdřív holubinec, a než stihl vzít něco čím by holuba bacil, spadl před něj dopis… on holub byl poštovní. Maminka vzala dopis, tatínek šutr a holuba stejně majznul a začal ho, jak byl hladový,okusovat i s peřím.

Maminka bacila tatínka pěstí, vzala mu holuba, že ho upraví,na což tatínek zareagoval tím, že se začal dloubat v nose - holub jako holub. Maminka si pomyslela něco o praseti, rozbalila dopis a horkotěžko se ho snažila rozluštit - ono když se učila v soukromé škole „Dežo Demetér - pasák bez ovcí“, tak tam se na čtení moc nehledělo.

Držela sice ten dopis jak prase kost, ale po půl hodině ty tři řádky přece jen přečetla. Stálo tam: Vláda zavedla novou daň - daň z dětí… jste povinni zaplatit ji do patnácti dnů…

Maminka se podívala po dětech, které zrovna hlady okusovaly polena připravená do kamen a začala horkotěžko přemýšlet.
„Co s nima… upíct? Tsss, ty kosti vobalený kůží? Somálci by jim dávali jídlo jak jsou hubený… Že by si je vzal Dežo do učení? Nehrozí, i ten Dežo má svou úroveň… tak co s nima?“

Tatínek dojedl svou holubí polívku vlastní výroby a zvedl se, že půjde do lesa narubat dříví, aby měli čím topit a co okusovat místo večeře, když tu maminka koukla na děti, které se nadšeně rozběhly k tatínkovi, že jako půjdou s ním do lesa, že si tam nasbírají jahody borůvky a jiné lesní plody , Jeníček přitom přemýšlel, jestli se mu zase povede zoofilie s veverkou a Mařenka zase doufala že potká nadrženýho medvěda… obě děti měly na poslední výlet do lesa velmi příjemné vzpomínky a doufaly v opakování.

Tatík vzal pilu a sekeru, děti se k němu přidaly a vyšli do lesa. Na pasece jim tatínek řekl, že teď musí pracovat, tak ať si zatím hledají něco k snědku a že čas odchodu domů bude, až začne bušit sekerou do stromu SOS - a jen děti odešly z dohledu, lehnul si do trávy s tím že si zdřímne.

Tatík půl dne prospal a když se vzbudil, zjistil že s ním vstal ještě jeden, i rozhodl se, že s tím něco udělá a hledal příhodnej strom s ještě příhodnější dírou ve kmeni, že si „odlehčí“. Ovšem nebylo mu přáno - v první díře bydlela veverka, kterážto ho vztekle kousla, takže tatínek chvíli poskakoval po pasece a jódloval takovým stylem, že místní hejkal se s ostudou odstěhoval, a ani u druhé díry se tatínkovi nevedlo - tam sídlily pro změnu lesní včely, které pro tatínkovy hrátky neměly pochopení a hnaly ho sviňským krokem z lesa ven, takže ani nezabušil na strom signál pro děti k odchodu, ba si ani nevzpomněl, že vůbec nějaké děti má…

Mezitím už děti přestalo bavit hledat borůvky, jahody, hříbky a muchomůrky podpapíráky, kterýchžto našly bezkonkurenčně nejvíc, a začaly se nudit… Jeníček nemohl najít svou oblíbenou veverku a ani Mařenka neměla štěstí na místního medvěda úchyláka, takže se začaly nudit, koneckonců ani dřevo lesních stromů nechutnalo tak dobře jako domácí polena… ovšem kudy domů?

„Mařenko, vylez někde na strom a rozhlídni se, jestli neuvidíš světýlko“
… zaškemral Jeníček,
„víš že já mám strach z vejšek…“ Mařenka zabručela cosi velmi slušného a vylezla na strom, že se tedy rozhlédne… kouká, kouká a krom toho, že si všimla, že starej prasák Jeníček jí kouká pod sukni, za což ho taky hned po slezení ze stromu pořádně propleskla, zahlédla přece jenom světýlko…tak se k němu vydali a doufali, že tam bude bydlet dobrá duše, která jim třeba i najíst dá…

Šly, šly, a když se konečně dotrmácely na paseku, viděly chaloupku a cítily omamnou vůni perníku, což jim rozdráždilo žaludky až do nepříčetnosti, tak Jeníček i přes svůj obrovský strach z vejšek vyskočil na střechu a že tedy nějaký ten perník naloupe… ale jen začal, otevřely se dveře, vylezla příšerně ošklivá baba, na rameni kocoura, za krkem opici a na nose bradavici a zařvala:
„KTEREJ KRETÉN MI TU LÁME ETERNIT???“

Jeníček se přimáčkl na komín a Mařenka zašeptala:
„To nic, to jen větříček…“,
ale baba zařvala: „Tak větříček, jo? Já vám dám větříček, já vám teprv ukážu větříček… tejden nežeru nic jinýho než hrách a čočku, tak vám ukážu větříček!!!“
a v příštím okamžiku se ozvala taková kanonáda, že Jeníček zahučel do komína na kterém zrovna seděl a baba pokračovala v řevu:
„Kurva to snad není možný… zatracená verbež zlodějská a debilní ještě k tomu!!! Hliníkovou střechu jsem před letama zrušila, protože mi to vždycky přes noc cikáni oloupali a odnesli do sběru a teď mi nějakej debil začne LÁMAT ETERNITOVÝ TAŠKY… vylez ty hovado, ať se na tebe podívám…“ a aniž přestala nadávat, obešla chaloupku a narazila na totálně vyřízenou Mařenku, která dostala plnej zásah babiným „větříčkem“, takže když ji baba zvedla a hodila si ji přes rameno, Mařenka zamumlala:
“Číňan japonec pitomec, ze psa je dobrej dlabanec, ó Bóže…“ a vytuhla.

Baba odnesla bezvědomou Mařenku do chalupy, a když ji chtěla hodit do pece, vypadl na ni Jeníček, kterýžto se předtím zašprajcoval v komíně a teď konečně spadl…
Baba nejdřív chtěla strojit stromeček, ale pak si všimla že ten Santa Claus je nějakej černej a hubenej, takže ho popadla a hodila vedle Mařenky.
Pak sebou plácla na židli a začala mudrovat: „Zatracený haranti, co s váma? Měla bych vás sežrat, ale somálský delegace nežeru… tak co s váma?“

„Ale hlad mám“, zabručela bába, „dneska jsem měla jen dva šneky… další tři mi utekli…“
„Já vám udělám králičí na houbách“, nabídla se Mařenka, „tohle já umím.“
„No tak jo, děvenko, ale já nemám králíky…“ protáhla baba smutně.
„Nevadí, já už si poradím“ zasmála se Mařenka a za chvíli už to z trouby vonělo jako v hotelu U zelený vopice, což byl nejlepší hotel v okolí - možná proto že v okruhu dvou set kilometrů taky nic jinýho nebylo.
Baba si řekla, že si udělá pohodlíčko, protáhla si nohy a za velkého praskotu v zádech se ohnula a sundala si ponožky a elegantním obloukem je hodila do kouta, kde se okamžitě postavily do pozoru.
„Nemám houby… a to jsem chtěla udělat králíka na houbách…“ ozvala se Mařenka a baba jí řekla: „Děvenko, tak si natrhej… po padesáti letech jsem si sundala ponožky a koukám že mám mezi prstama houbičky… tak si utrhni.“ Mařenka chvíli koukala, ale nakonec si řekla: „No co, houby potřebuju, tak co“, vzala nožejk a vydloubala si houbičky rostoucí mezi babinejma prstama u nohou - sice málem padla smrady a pak se divila, kde vzal takovej starej prasák jako Jeníček andělská křídla a svatozář, ale nakonec si řekla, že pánbu je asi stejný prase jako Jenda a jsou spolu spolčený a zatímco tohle bručela, dodělala zmíněné králičí na houbách.

Všichni tři si sedli na špalky kolem stolu a začali se ládovat… Baba mlaskala že to bylo slyšet až ven, libovala si že takhle se ještě nikdy nenadlabala, jen jí bylo divný, kam jí zmizel její oblíbenej kocour, chtěla mu dát taky ochutnat, ale kocour nebyl k nalezení, tak baba mávla rukou a vzala si další stehýnko.
„Děvenko, budeš mi muset dát recept, takovouhle dobrotu jsem ještě nejedla… sice to byl asi nějakej bojovnej králík, našla jsem v talíři tři drápy, ale to je fuk… byla to dobrota, jen by mě zajímalo, kam se mi sakra zaběh ten pitomec kocour… a co to je venku za kůži???“
„Nemám tušení“ odpověděla nevinně Mařenka a tvářila se u toho jakoby nic… Jeníček významně zamňoukal a vzápětí zaskučel, protože ho Mařenka kopla pod koleno a šeptem mu vynadala do kreténů.
Když všechno snědli a odfoukli si, baba si krkla že se to rozneslo po lese a pak řekla: „Děcka, za tenhle voběd vám něco řeknu - ne nadarmo to tu je Perníková chaloupka… nechroustej mi ten eternit, debile, není to perník, ten mám tady…“ a otevřela tajný dveře a tam - přístroj na vaření perníku. Baba se zašklebila jak Zeman když se omylem místo becherovky napil sodovky a zachechtala se: „To čumíte, haranti, co? Jojo, TOHLE je perník budoucnosti, a ne ten sladkej sajrajt co stejně nežeru… a vy tu teď budete se mnou pomáhat mi ho vařit a až si vás vykrmím a bude možný se s váma ukázat ve městě, tak Jenda to bude prodávat a ty… no pro tebe mám speciální práci, tebe si ještě zaučím…“

Vtom se ozvaly rány na dveře.“Doprdele aby to tak byli policajti…“ zařvala baba. „Ste si vy pitomci jistý že vás nikdo nesledoval?“ Ale to už se dveře rozletěly a v nich - nebyli policajti, ale místní medvěd úchylák, kterej proběh kolem Mařenky, která po něm mlsně pokukovala, popadnul babu a za nadrženýho bručení s ní zmizel zpátky do lesa.

Děti se zabydlely v chaloupce, začaly tam vařit perník a vždycky jednou za čas si zaletěly na babiným motorovým koštěti ho někam rozprodat, Jeníček tam při tý příležitosti něco ukrad a Mařenka spojila příjemný s užitečným .- přece jen choutky měla a medvěd úchylák už se neukázal, tak si užívala ve městě a ještě za to nosila peníze - a když všechno co navařili, úspěšně rozprodali, odletěli zas domů.

A vařili a vařili - a pokud se neufetovali nebo je při jejich letech do města někdo nesestřelil, tak tam vařej a fetujou až dodnes…


Zidane