Zidane diary
pátek 10.1.2003
Den začal jako normálně, tj. blbě… šel jsem spát asi v půl druhý - no jako obvykle, a to jsem si samozřejmě říkal, že večer nemůžu na tom netu zkejsnout tak dlouho, což je můj konstantní problém - nejedu přes modem, takže mě nehoněj peníze, jako člověk vlastnící bezdrátový připojení nejsem vázanej ani časem, ani přenesenejma datama, platím měsíční paušál kterej není ničím omezenej, takže si můžu surfovat jak dlouho chci, že jaksi musím jít chrápat, protože vstávám ve čtvrt na šest… ale jako normálně jsem se ještě kouknul sem, pak tam, do toho debata na ICQ - a najednou půl druhý, já nařídil všecko co umí dělat rámus na dobu mezi pátou a čtvrt na šest, plácnul jsem sebou do postele a okamžitě spal.
Po chvilce jsem se vzbudil, kouknu na budíka - doprdele!!! Pět třicet osm!!! A autobus jede v pět čtyřicet šest a na zastávku to jsou čtyři minuty ostrým sprintem!!!
No to jste neviděli ten fofr… během dvou minut jsem vystartoval ze dveří a sprintoval na zastávku. Ale ouha… po padesáti metrech začínal městský chodník, a vzhledem k tomu, že sice naše milé město Czech Leepa vydalo vyhlášku že majitelé musí udržovat chodníky ve schůdném stavu, to znamená odhrnovat sníh a posypávat led, ovšem už zapomnělo, že v případě městských chodníků je majitelem přímo samo město, chodník podle toho vypadal… hokejisti by se na něm vyřádili, to bylo tak krásný kluziště jaký nemáme ani na zimáku.
Já se zoufale snažil nezpomalit, protože vteřiny utíkaly a nemohl jsem si to nechat ujet, protože do práce (fuj to je slovo…) to mám přes celý město - pěšky tři čtvrtě hodiny, přitom jsem nechtěl hodit tlamu, takže z toho vznikly tak neuvěřitelný tance na ledě, že kdyby to viděli rozhodčí v Salt Lake City, měla ČR zlatou medaili, ovšem nikdo u toho nebyl a tak jsem si akorát málem rozbil hubu.
Vyletěl jsem z podchodu a koukám - autobus přijíždí na zastávku a já to na ni mám ještě asi třicet metrů. Sakra práce!!! Ještě že mě asi šofér viděl dobíhat a počkal… vrazil jsem do autobusu, štípl lístek a plácl jsem sebou na moje obvyklé místo těsně za řidičem a začal jsem poklimbávat, jak je mým dobrým zvykem v kterémkoliv dopravním prostředku, ale u toho jsem měl perfektní přehled, podle zatáčení autobusu vím, kde jsme a stíhám ještě počítat zastávky.
Jedeme, jedeme… zastávka U nemocnice, dobře, teď doleva, rovně, doprava… sakra nejedem rovně nějak dlouho? A taky že jo, v další vteřině se ozval autobusák: „Sakra kudy já to jedu???“ On jaksi na křižovatce nad špitálem zapomněl zahnout doprava, kde měl udělat takovej oblouk kolem kulturáku, protože tam měl zastávku a pak vyjet ze sídliště… ale on to šmiknul rovně rovnou na výjezd ze sídláku a došlo mu to v půlce cesty - a teď začal mudrovat: „Mám se otočit? Ale KDE??? Dyť je tam zastávka, sakra… co když tam někdo byl???“ A zeptal se ženskejch, co seděly na druhý straně autobusu a na dotyčnou zastávku viděly, jestli tam někdo je… ženský mu řekly že není,řidič se ještě asi pětkrát ujistil, pak na další křižovatce zahnul směrem ke gymnáziu, tam se otočil a konečně jel tím směrem, kterým měl a za deset minut jsme byli u toho našeho domu hrůzy jménem Hypernova (mezi personálem zvaným Hyperbordel) a já se chtě nechtě vydal do práce…
Zidane